Osud
Když jsem byla mladší a menší, věřila jsem v Boha. Asi i proto, že jsem nechápala, co nebo kdo Bůh je. Moje máma je evangelička a táta je nevěřící. Doma se nikdy o Bohu jako takovém nemluvilo, do kostela jsme nikdy nechodili a já se ani na nic neptala. Nad postelí mi visel (a visí do dnes) růženec, který jsem dostala od jednoho přítele z Německa, který je sbíral. Prostě mi ho jen tak dal a já si ho tam jen tak pověsila, nepřemýšlela jsem proč a v tu dobu jsem snad ani nevěděla, k čemu přesně slouží. Když jsem něco moc chtěla, obracela jsem se k němu se svou prosbou. Představovala jsem si, jak někde v nebi sedí ten pán z kříže a poslouchá, co mu říkám. Jak jsem rostla, začínala jsem chápat, že své prosby svěřuji pouze dřevěným kuličkám, obrázku Panny Marie a Ježíšovi, který má sklopené oči a vůbec nikde v nebi nesedí a nečeká na mé přání, které by mi mohl splnit. Přání se tedy neplnili a já zůstávala zklamaná jen s pocitem, že pro své tužby dělám alespoň něco. Teď už v Boha nevěřím. V kostele jsem byla poprvé letos na mši za mou zemřelou babičku a když jsem tři čtvrtě hodiny poslouchala o tom, že je všechno MOJE VINA a stále dokola MOJE VINA, utvrdila jsem se v tom, že to asi vážně nebude nic pro mě. Nevěřím toho Boha z Bible, nevěřím v Ježíše ani v to, že Panna Marie byla panna Marie. Věřím v dobro a zlo a v osud (nebo Osud?).
Věřím ve „strážné anděly“. Nemyslím ty bytosti, které kolem vás poletují, mávají křídly a mají svatozář. Podle mě je to síla nebo energie (možná někoho, kdo vás opravdu miluje) a ta vás chrání. Věřím, že je něco mezi nebem a zemí a protože jsem pesimista a vidím vše spíš černě, věřím také v něco, co je v Bibli nazýváno Satan – prostě dobro a zlo.
A věřím v osud. Dřív, když jsem věřila v Boha, myslela jsem si, že Bůh si tak během dne rozmýšlí, kam nás pošle a co se nám stane. Asi něco na způsob počítačové hry The Sims, kde si postavíte baráček a ovládáte postavy žijící v něm. Postupem času jsem ale sama došla k názoru, že to asi tak úplně nebude pravda (nebo možná je to pravda, jen já tomu nevěřím). Věřím, že každý člověk na světě má předem daný svůj osud. Že je předem určeno, jakým směrem se bude jeho život ubírat. To všechno, ty velké lásky a rozchody, ty důležité rozhodnutí a naše obrovské chyby, ten šestý smysl, který nám napovídá, kudy máme jít. Náhody neexistují. Myslíte si, že je náhoda, že jste se dnes jen o chlup vyhnul nehodě? Nebo je náhoda, že auto, které projelo kolem Vás, vám postříkalo celé kalhoty, Vy jste se musel jít převléct a pak jste zjistil, že autobus, kterým jste měl původně jet, měl nehodu? Je náhoda, že jste se zpozdil a díky tomu potkal svou životní lásku? Je náhoda, že někoho, koho jste neviděl moře let, potkáte uprostřed Prahy, kde je denně tisíce lidí?
Sama někdy přemýšlím, jestli jsou nám určené všechny kroky našeho života nebo jen ty nejdůležitější. A taky si někdy říkám, jestli je možné změnit svůj osud, prostě sejít z cesty. Četla jsem dvanáctidílnou ságu od irského autora Darrena Shana, ve které hraje Osud (Mr. Des. Tiny) jednu z hlavních rolí. Hlavní hrdina ságy, mladý chlapec, se podle něj narodil jen proto, aby zničil svět. Když hoch umírá, ptá se Osudu, zda by bylo možné, aby změnil svůj osud, že přece nechtěl zničit svět. Osud mu na to odpoví, že kdyby ho nezničil on, narodil by se jiný chlapec, který by udělal přesně to samé, jen by to byl někdo jiný. Je to prostě osud. Podle Darrena tedy nezáleží na tom, kdo danou věc udělá, ale prostě se vždy stane.
Také věřím v osudovou lásku. Nevím, kolik pro každého existuje těch pravých protějšků, možná jeden, možná deset, ale věřím, že existuje někde ten pravý. Osudová láska překoná všechny překážky, a když spolu ti dva mají být, prostě spolu stejně nakonec skončí. A proto, když mě opustil můj přítel, se kterým jsem byla pět let a věřila jsem, že je to ta pravá osudová láska, jsem si řekla: „Asi to tak nemělo být“.
Přemýšlela jsem také nad tím, proč vlastně lidé věří v Boha nebo v osud. Já mám pocit, že se lidé ve většině dělí na takové dvě skupiny. Buď věří v Boha a nevěří v osud nebo věří v osud a nevěří v Boha. Věřit v obojí najednou se vylučuje a proto, není náhodou Bůh a osud vlastně to samé? Nenazývají nevěřící Boha osudem?
Myslím, že každý člověk potřebuje v něco věřit, nevím proč, ale nenajdete snad nikoho, kdo by vám řekl, že nevěří absolutně v nic, když v něco, tak alespoň například v UFO. Je to v nás zakořeněné už od pradávna, kdy lidé věřili v Bohy? Nebo se prostě jen bojíme spolehnout sami na sebe a bojíme se převzít všechnu odpovědnost za své činy? Ono je přece mnohem jednodušší říct si: „Za to může Bůh“ nebo „Prostě je to můj osud“. Věříme v Bohy a osudy jen proto, že si nechceme vložit vlastní život do svých rukou? Nebo se bojíme přiznat si, že na světě je ještě tolik věcí, kterým sami nerozumíme a nedokážeme je vysvětlit, že si raději řekneme, že to Bůh vlastně.
Existuje také skupina lidí, která vlastně vylučuje úplně teorii osudu. Oni mají svou teorii, teorii tajemství. Ano, jedná se o světově známou knihu Secrets. Já viděla pouze dokument, který byl natočen podle této knihy a znám osobně několik lidí, kteří tomu věří a praktikují to. Jde v podstatě o to, že můžete mít cokoli chcete, stačí jen, abyste to opravdu chtěl a dostatečně věřil tomu, že to dostanete. Tajemství říká, že na téhle teorii staví mnoho známých osobností, politiků i „boháčů“. Říká, že je pouze otázka Vaší vůle, jestli k sobě dokážete přitáhnout ty věci, o které stojíte nebo naopak nestojíte (protože když moc myslíte na věc, kterou nechce i tu k sobě přitáhnete). Přemýšlela jsem nad tím a něco na tom být musí, protože je přeci pravda, že když na něco moc myslíte a nechcete to, opravdu se vám to stane. V opačném případě nevím, mám zkušenosti spíš s tím negativním (co bych také chtěla, já takový pesimista). Já spíše věřím, že „víra tvá tě uzdravila“. Placebo efekt a víra v cokoli jsou velice mocné.
Prostě jsem jen chtěla říct, že mezi nebem a zemí jsou určité věci, které lidstvo asi nikdy nevyřeší a že všichni potřebujeme či chceme něčemu věřit a jen na nás k čemu se přikloníme. Já rozhodně neříkám, že je něco špatně a něco dobře. Nemám právo soudit nikoho jiného, než samu sebe. Jediné co si myslím, že je špatně, je pokud člověk nevěří ničemu. Každý by měl věřit minimálně ve své sny a v sebe, poslouchat ten šestý smysl a svůj instinkt a jít za ním. A prostě to udělat, udělat, co nám napovídá. Protože je vždy lepší litovat něčeho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. A já vždy říkám: „Nikdy nelituj toho, co jsi udělal.“