Jak chutná život?
Jak chutná život? Jak kde, jak kdy, jak s kým. Život může být sladký a trpký zároveň, může být hořký, mrazivý, vášnivý, vzrušující, banální, nudný, strašidelný, může být jako vítr, jako uragán, nebo jako květinka, může jít jako po másle, nebo drhnout jak „šmirgl“ papír. Může být zkrátka jakýkoli – a právě to je na něm tak nádherné a tak hrozné. A já slyšela příběh...
Kdysi, za dob dávno minulých, kdy se ještě princové a princezny proháněli po rozlehlých zámeckých zahradách na koních, kdy rytíři bojovali za čest a slávu svého pána a kdy bohatí a chudí žili od sebe odděleni jakousi zdí, žila v jednom zámku na samém kraji jejich panství mladičká princezna.
Otec její byl krutý a zlý, hledal pro ni bohatého a urozeného ženicha, ona však měla jiného vyhlídnutého. Nebyl ani urozený ani bohatý, nebyl to vlastně ani člověk. Ve své komnatě chovala v klícce nádherného zlatého slavíka. Věřila, že jeho duše je lidská a jednoho dne, až se ráno probudí, bude vedle její postele, místo klícky, stát urostlý mladík.
Slavíka měla tak dlouho, jak jen její paměť sahala. Jako malá s ním chodívala do zahrad, však jen s klíckou, bála se, aby neulétl, povídala si s ním dnem i nocí, když nemohla spát. Často se dívala na oblohu, ve dne i v noci a ptávala se ho, jak vysoko je asi nebe. Ale on jí nikdy neopověděl, ani nemohl, nikdy nebyl z klece ven. Četla mu knihy a poslouchala jeho zlatý zpěv. Vždy, když byla smutná, zpíval jí. Zpíval jí tak dlouho, dokud se neusmála. A i teď, když je princezna už hodná vdavků, stále ve svém srdci chová jen slavíka a stále čeká na ono osudné ráno.
Každý den slavíka dlouho hladila po jeho perech, když hladila je, zdálo se jí, jako by hladila kohosi po vlasech, měl je pevné a hrubé. Zavírala oči a představovala si mladíka s černými vlasy jako má havran svá křídla a očima zelenýma jako mají rosničky. Mnozí lidé princeznu pomlouvali a říkali o ní, že je blázen, ona však jen dál s úsměvem hladila slavíka po zádech.
Často přijížděli na námluvy ženiši až z dalekých zemí, ona ale vždy jen řekla: „ Já už mám svého ženicha.“. Král se jen nešťastně díval z okna, jak princezna skáče po zahradě s klíckou v ruce. Rozhodl se v krutý plán, slavíka, až princezna bude spát, vezme a zabije.
A jak se rozhodl, taky udělal. Poslal svého nejlepšího lučištníka, aby v noci slavíka z komnaty princezny ukradl, pak vypustil ven a šípem zabil. Lučištník, ač věděl, co ptáček pro slečnu znamená, nedovolil si neuposlechnout rozkaz. O půlnoci vkradl se do komnaty a klícku vzal. Počkal, až venku bude svítat, bál se však slavíka zabít. Bál se, že v něm opravdu žije lidská bytost.
Princezna se ale mezitím probudila a rozkřikla se. Nešťastně však lučištník v tu chvíli vypustil slavíka z klícky a ten zamířil přímo k oknům princezniny komnaty. Ta, jen ho zahlédla, proletěl mu srdcem šíp a slavík padal k zemi. Na zem však nedopadl slavík, ale tělo urostlého chlapce, který měl černé vlasy jako úhel a pronikavě zelené oči.
Když princezna seběhla dolů do zahrady, kde ležela její umírající láska, nemohla uvěřit. Mladík, ač měl probodnuté srdce šípem, ještě dýchal. Sklonila se k němu a pohladila jeho hrubé vlasy.
„ Už dávno ti chci říct, miluji tě! Tisíce let jsem uvězněný v ptačím těle a ty jediná jsi mi dokázala dál tolik lásky“. „ Jen nemluv můj slavíku, šetři síly, ještě je budeš potřebovat!“ plakala princezna a položila si hlavu na jeho hruď. Poslouchala jak dýchá a přála si zastavit čas. Věděla, že zemře. „Teď mě nesmíš opustit!“ prosila ho. „Když teď zemřu vyletím k nebi tak vysoko jak nikdo z vás ještě nebyl a zjistím odpověď na tvou stálou otázku.“ „Nechci slyšet odpověď, jen tu prosím zůstaň!“ stále ho prosila.
Slavík zvedl pravou ruku a pohladil princeznu po růžových tvářích. „Jak vysoko je asi nebe?“ zeptal se jí a zavřel oči. Naposledy vydechl a zemřel. V tu chvíli puklo princezně srdce žalem, jako by jejich životy byly propojené a předurčené ke společné smrti. V tu chvíli z koruny obrovské košaté břízy vzlétly dva nádherní mladí zlatí slavíci. Létali kolem sebe tak radostně, jako by se právě narodili a zpívali nádhernou píseň – snad se podobala té, co zpíval slavík princezně, když byla smutná..
Tak, jak chutná život?